“Jednou před každým z nás otevře se propast, jednou každý z nás do ní musí sestoupit.” Zpívala jsem si často s Radůzou (koncert s Plzeňskou filharmonií je pecka a dá se najít na youtube) a cítila, že tohle je už dlouho i moje touha. Na den svých 45. narozenin jsem se vydala sama na cestu.
Vlastně jsem měla jen jediný cíl. Sestoupit znovu na dno své duše, dotknout se skrývaného, ukrytého, tak nějak bezpečně uloženého obsahu ve mně samotné. Pohlédnout znovu do očí toho malého děvčátka, které bydlí v mém vnitřním světě. Promluvit si s ním a dohodnout vhodné podmínky pro jeho spokojenost na další týdny a měsíce. Pomyslná půlka mého života mi přišla tak nějak symbolická.
První, co přišlo byly ale pochybnosti. Moje vlastní, ale i nevítané, od mého okolí. Strach, neznámo, nejistota, blbá doba, omezující nařízení, necitlivé poznámky o krizi středního věku a nejvíc obav z toho, co budu dělat, když se mi po… auto. Všechny káravé pohledy a zvednuté prstíky by se schovali za tuto větu: “Tohle bych já nemohla. Opustit děti na tak dlouhou dobu. Jsi přece máma a je tu nějaký morální princip. Tohle se nedělá!”
Jenže, touha je zázrak a já už ve 24 jela sama do válečné oblasti a o pár let dřív procestovala Evropu křížem krážem. Věděla jsem jediné – že sama sobě můžu důvěřovat. Že mým největším parťákem je síla mého záměru a ve chvíli, kdy ho odevzdám do pole neomezených možností se začne sám organizovat směrem, který mi nejlépe poslouží. A tak se i stalo.
Všechno se opravdu začalo dít tak nějak samo. Postupně a v klidu během jednoho týdne jsem měla zařízené a připravené testy, doklady, formuláře, peníze a v podvečer mého narozeninového dne si dala ten nejlepší dárek. Sedla jsem za volant a jela směr Chorvatsko, ostrov Hvar, Sveta Nedelja. Na místo a za lidmi, které jsem nikdy neviděla a znala jen pár dnů, na doporučení, přes messenger.
Cesta jedna báseň. Bez komplikací a nezdarů. Bohatě stačilo, že jsem zůstala přítomná sama se sebou a svými pocity. Jen o pár hodin jsem ujela omezujícím nařízením a uzavření okresů. Na hranicích mi s úsměvem přáli k narozeninám, všude jsem potkávala milé tváře ochotné pomoci. Za 48 hodin jsem dorazila na místo, o kterém jsem snila jako dítě a mořská panna v jednom. Ukryté před civilizací, divočina na břehu moře.
Vítejte v místě zaslíbeném pro horolezce (ne, nelezu, ale hezky se na to dívá) a lidi, kteří se ráno chtějí probudit a s hrnkem kávy sejít v pyžamu k soukromé plážičce. Místo, které na vás okamžitě dýchne spiritem majitele. Na první pohled je jasné, jak velký kus srdce tu denně nechává. Budované s respektem ke geniu loci bývalého přístavu, s láskou ke skalám, k hroznům, vínu, olivovníkům, moři a své divoké duši.
Vrána k vráně sedá a tak i tady na mě čekala další krásná setkání. Původně jsem myslela, že budu na “základně” sama, ale bylo více než příjemné, že tomu tak nakonec nebylo. Strávila jsem tu bez pár dnů celý březen. Tohle místo není pro “starý” a nemocný. To říkám na rovinu. Cesta lesem a po skalních schodech nebo po moři. Na nákup s batohem a je z toho výlet na půl dne. Jenže, tady plyne čas úplně jinak. V tomhle místě se čas nepočítá na hodiny, ale podle počasí a vnitřního kompasu.
Tohle místo mě nenechalo v klidu. Nikdy. Denně jsem měla možnost se zrcadlit v moři, ve skále, v písku, v lidech kolem mě, ve svých fyzických možnostech s takovou intenzitou, že propady i vrcholy (třeba sv. Nikola) byly občas na doraz. Na pokraji možností. Psychických i mých fyzických. Emoční pračka prala a ždímala na plné otáčky. Jeden den severní vítr, druhý slunečná pláž, třetí den bouře a čtvrtý den ticho. Venku i uvnitř. Cítila jsem absolutní napojení na přírodu, na sebe. Dotkla jsem se mentálního programu, který je tak typický v naší ženské linii a tím je vaření. Jsme dobré kuchařky, ale není to přeci naší jedinou ženskou kvalitou, přemýšlela jsem. Došlo mi, že už to není nic, co budu automaticky nabízet, kamkoliv přijdu, jako jsem to dělala dříve. Že mnohem raději nabídnu svoji plnou přítomnost.
Ať už jsem měla štěstí nebo umím zhmotňovat sny do reality, jedno je jisté. Můj záměr a pozornost, kterou jsem mu dala vytvořili ideální kombinaci vjemů, zážitků, tak akorát, abych odjížděla posílená domů.
Velké díky patří Katarině Soleil, která mě obdarovávala svou úžasnou kuchyní, laskavými slovy, hlubokými vhledy a tím podporovala moji duševní obnovu. Káťa je nekonečnou inspirací pro zdravý a nespoutaný život v pravdě. Chtěla bych poděkovat i Lucii Havličkové, spolumajitelce Zahrady živlů, za milou společnost a příjemné rozhovory.
Velrybí díky posílám i směrem k mým “spolubydlícím”, kterým se denně dařilo mě nakazit svým jiskrným elánem, spontánností a humorem. Jejich pozvání ke společnému stolu bylo rituálem, časem smíchu a předáváním cestovatelských i jiných zkušeností. Za všechny zmíním Aničku Kovalovou, herečku a průvodkyni, autorku nejlepší karetní hry na světě a Alžbětku Meňkyovou, malířku a přírodní vílu, zachránkyni psíka Balbi.
Cliffbase zůstane mojí stálicí. To vím jistě. Magie tohohle místa je v jeho naprosté vyváženosti. Je to harmonie mezi přírodou a člověkem, je to rovnováha mužsko-ženského principu, která dýchá z tekutého moře a hrdě stojících skal. Není tu nic navíc a zároveň tu nic nechybí. Jednoduchost, jedinečnost, svoboda.
Naše současnost je informačně zahlcující, stále komplikovanější, ale je to jen iluze a past. Ty čtyři týdny stačily na odstup a odpojení, ale až pojedu příště, dám si prostor o něco delší, třeba i měsíce dva. Tímto zdravím své hatery!
Pro moudré a citlivé lidi, kteří chtějí zůstat ve své síle je tohle cesta, jak se osvobozovat od společenských tlaků a sebrat odvahu ke krokům, ke kterým by se za “běžného” provozu možná neodhodlali nebo by jim to trvalo o hodně déle. Stejně jako já. Živím se jako kouč a pomáhám již dlouho lidem se dostat do svobody, ale i já někdy potřebuji pomoct a mít nadhled. Můj život určitě není dokonalý. Ani nemám takové ambice. Spíš jsem měla pocit, že potřebuji trochu osvěžit a tenhle “odstup od života” mi pomohl vysmejčit pár kostlivců ze skříně. A začínám tvořit svoji novou každodennost.
Mirovi a Katarině ze srdce přeju, ať se jejich záměr daří naplňovat se stejnou láskou a zápalem jako dosud a těším se brzy naviděnou.
P.S. Samozřejmě, největší, pokorné poděkování patří mým dětem a jejich tátovi. Jste skvělí. Bez vás bych se už dávno rozpustila v pěně dní.
