Proč uklízet jen doma? Vyházejte, co vám neslouží, i ze svý hlavy. Článek původně pro ženy, který mnohé osvítí i mužům. A dost možná jim i pomůže najít pochopení, nejen pro ni, ale i pro sebe.
Téměř každá žena má období, obvykle ve středním věku, kdy nastane čas udělat jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ohledně jejího budoucího života. Zda bude zatrpklá, nebo ne.
Často se to děje na konci třicítky – na počátku čtyřicítky života. Dostane se do bodu, kdy má všeho po krk, nebo jak se říká tisíckrát nic umořilo osla a ona je na všechno naštvaná.
Její sny z doby, kdy jí bylo dvacet, leží někde na hromadě, roztříštěné. Možná má zlomené srdce, rozbité manželství, nenaplněné sliby. Tělo, které žije dlouhou dobu, nashromáždilo trosky všeho druhu.*
Málokterá z nás si tohle pro sebe přeje. Ale každé z nás se to může stát. I přesto, že si myslíme, že nám se tohle rozhodně stát nemůže. Najednou to tady je, a my se musíme rychle ohlížet po vidlích, a začít tu hromadu harampádí uklízet. Rozhodnout se pro život.
Hořkost neboli trpkost se může zpočátku úplně nenápadně vkrádat do života ženy, až je její kalich hořkosti tak naplněn, že přetéká ven aniž si čehokoliv všimne. Topí se v hořkosti, zatrpklá na svět i na sebe.
To je to hraniční stadium, kdy už je načase začít se vážně zamýšlet nad svým životem. To je také to stadium, kdy se rozhlížíme kolem sebe a můžeme dospět k úlevnému závěru, že být po kolena v bahně, taky není špatná volba. Chodit se v tom jakž takž dá. Navíc, mohlo by to být daleko horší, tak na co si přece stěžovat?
A jsou mezi námi ženami dokonce takové hrdinky, že jako Johanky z Arku, ačkoliv stojí v bahně po pás, stejně bojují. Za svůj stávající život. Aby udržely status quo. Může být velmi lehké sklouznout až sem a bahno nás pak bude doprovázet po celý zbytek života. Somatické obtíže všeho druhu začnou klepat na dveře.
Jenže vy to nemusíte nechat zajít až tak daleko. Je to přece váš život. Vsadím se, že hodnotnější dárek, než je váš vlastní život, jste doteď nedostala.
Jak poznat, že se něco takového děje?
To je právě velmi těžké. Navíc k tomu dochází tak malými krůčky, že často ani nemáme šanci postřehnout, že se něco takového děje. Znáte to o té žábě? Tak si představte žábu, kterou dáte do sklenice s vodou a tu vodu začnete jen velmi pozvolna ohřívat. Žába si ničeho nevšimne a časem, až se teplota zvýší do bodu varu, se v ní uvaří. Prostě si toho fakt nevšimne a její záchranná brzda zůstane nedotčená. Naopak, když dáte žábu do vroucí vody, tak z ní vyskočí. Její pud sebezáchovy zareaguje a to ji zachrání.
Když dlouhodobě upřednostňujeme potřeby jiných na úkor těch svých, ona tenká hranice našich vlastních limitů se začne ještě více ztenčovat až se úplně rozpustí. A stane se z nás ta uvařená žába.
Na druhou stranu není ani žádný přesný popis příznaků. Každá žena je jiná a jedinečná a u každé z nás se taková zatrpklost (chcete-li: dlouhodobá nespokojenost) bude projevovat trochu jinak a také bude mít jinou intenzitu.
Záleží i na tom, jak umíme „číst sami sebe“ a jakým způsobem situace obvykle prožíváme. Najednou nám může připadat, že ostatní žijí krásné životy a my „jen přežíváme“. A to je třeba obrázek, který samozřejmě nemusí být vždy pravdivý. Jde o to, že my sami nemáme dost odvahy si své potřeby nejen prosadit, ale hlavně je vůbec pojmenovat.
Neschopnost zastavit se, podívat se na to, co se mi teď děje a pak najít tu opravdovou potřebu, bývá tím skrytým jedem, který plní kalich naší hořkosti. Pojmenovávání potřeb a jejich naplňování je cesta, jak se v něm neutopit.
Co se dá prakticky dělat?
Když je doma nepořádek jdeme uklízet. Vyhazujeme staré, poškozené, nenošené věci a z nich se tak stávají odpadky. Nám se pak lépe dýchá, máme pocit, že máme víc prostoru pro sebe a často se dostaví i pocit z dobře odvedené práce péče o sebe a náš prostor.
Stejná práce se dá dělat i uvnitř. V naší hlavě, duši a v srdci. Není důvod si všechno všude tahat s sebou. Už vás někdy napadlo vzít si do práce myčku s pračkou a jako bonus odpadkový koš místo kabelky? Posadit je vedle sebe na židli v kanclu nebo vozit v autě celé roky, místo toho, aby zůstaly na místě kam patří a sloužily účelu, pro který byly stvořeni? Podivná představa že?
Jenže přesně tohle se děje uvnitř nás. Všude kam jdeme si bereme s sebou obsah našich hlav. Nemůžeme hlavu nikde odložit. A proto je tak důležité nevláčet se se zbytečným nákladem, který v ní roky ukládáme.
Existuje jemný, ale velmi účinný způsob, který pomáhá odklízet pomyslné harampádí a pomáhá dostat se ven z „bahna“.
Je to technika „čištění řeky“, která je společná koučování a arteterapii. Jedná se o dva různé přístupy, které mají společnou základní myšlenku.
Propojování těchto technik je pro mě způsob, jak se holisticky věnovat tématům, která jsou v nás obsažená. Jak se dívat na obsahy našich hlav z několika úhlů pohledu a jak čistit řeku nejen na povrchu, ale i ze dna.
Koučování pracuje s myšlenkami a zabývá se tím, jak o sobě přemýšlíme, sleduje, kdy myšlenka ovládá nás a kdy my ovládáme myšlenku. Cílem je poznat, které myšlenky mi slouží a dělají můj život smysluplnější, spokojenější, a které v něm nemají co dělat, protože mi neustále hází klacky pod nohy.
A v tu chvíli je úplně jedno, jak se k nám takové destruktivní myšlenky dostaly. Jestli to bylo výchovou v rodině nebo špatnou životní konstelací. Koučování vychází z předpokladu, že jako dospělí máme možnost volby a každou vteřinu – TEĎ – se rozhodujeme znova a znova, jak se zachováme a čemu dáváme v životě přednost.
Koučování je tvořivá disciplína, která v sobě nese to nejlepší z kvantové teorie, konstruktivismu a pozitivní psychologie. Pomáhá nám si uvědomit, že v naší každodenní realitě nemusíme být otroky myšlenek, ale můžeme se vědomě rozhodnout, jaký život chceme mít. A navíc pomáhá najít přiměřené způsoby, jak tu naši vysněnou představu konkrétně naplňovat. Ne jednou za rok, ale denně.
Arteterapie pracuje s obrazy, a to dvojím způsobem. Každý z nás má o sobě a o druhých nějaký “obrázek”. Říkáme přeci: “Uděláš si sám obrázek” a myslíme tím, že situaci nahlédneme svýma vlastníma očima. Tyto obrázky jsou však emočně zabarvené a nikdy nevypovídají nic o skutečnosti, ale více o tom, jak my situaci prožíváme. To emoční zabarvení je jako takový barevný filtr na slunečních brýlích. To pak způsobuje, že 5 různých lidi uvidí stejnou situaci 5 různými způsoby, protože se na ni každý dívá přes svůj barevný filtr a ty barvy se spíše neshodují.
Často se děje, že se dostáváme do stále stejných situací a už nás to nebaví a přáli bychom si, aby se nám to přestalo opakovat. Děje se to právě proto, že my na určité situace nahlížíme právě tímto jedním barevným filtrem a nám připadají stejné a opakující se. S těmito filtry v nás se dá pracovat a arteterapie je dobrý způsob pro ty, kteří už neví, jak se z těchto opakujících se scénářů vymotat.
Druhý způsob, jak se dá využít obrázků je práce s jejich symbolikou a významy, které pro nás osobně mají. Každý obraz nebo naznačená scéna bude mít pro každého z nás jiný význam.
Arteterapie pomáhá se zastavením se a uvědoměním toho, co se děje. Symboly zjednodušují a díky nim se můžou neznámé části našeho vnitřního obrazu snáze pojmenovat a pochopit.
Je dobré, pokud máme průvodce, který nám s tím pomůže. I emoce, které obraz vyvolá je lepší prožít s někým, kdo ví, jak s nimi bezpečně pracovat.
To znamená tak, aby se postupně ztrácela jejich svazující síla, a my mohli jít dál.
A není vůbec nutné umět malovat, o to v arteterapii nejde. Jde o to mít odvahu podívat se dovnitř do sebe. Otisk sebe na bílé ploše papíru totiž dokáže odhalit nejednu skrytou touhu nebo pocit. A v tom je ta síla, i když to někdy bolí.
Co se přesně děje na mých dílnách a konzultacích ?
Bereme do ruky papír, vybíráme barvy nebo pastely, připravujeme štětce a vodu, a chystáme se na vhled do vnitřního světa – bílá prázdná plocha před námi a my sbíráme odvahu k prvním tahům a porušení prázdnoty.
Vytváříme svědectví o svém vnitřním prožívání. Je to zpráva důležitá hlavně pro nás samotné, není správné ani špatné řešení. Není dobrá a špatná řeka, ani není dobrý nebo špatný život.
Jde o proces uvědomování si toho, čím zaplňuji prázdnou plochu přede mnou a jakou to má pro mě osobně hodnotu. Jaké významy jsou tam skryté?
Na řeku se díváme, popisujeme, jaké úseky na ní jsou. Někde je řeka klidná, jinde zase naopak velice rozbouřená. Jinde vysychá, až se voda téměř ztrácí. Označujeme období a události, které utkvěly v paměti, jako něco hodně důležitého, takové milníky.
Říkáme přeci i v normálním životě: „A od té doby, co se stalo toto, jsem už nikdy neudělala…. anebo jsem začala dělat tohle.“ Tak to jsou přesně ty chvíle, které hledáme.
A pak nezbývá než se pustit do pořádné práce – čištění řeky. Aby mohla zase volně proudit životadárná energie, která je pro nás všechny, tak důležitá. Voda je element emocí a vzniku života. Jako ženy jsme nositelkami života a je naší přirozeností být v souladu s energií vody – plynout, dávat život, přijímat život.
Kde voda neproudí, kde stagnuje, tam se kupí odpadky všeho druhu, vzniká špinavé bahno, které nás symbolicky stahuje dolů, drží na místě a tady pak vzniká pocit, že se „nemůžeme hnout z místa“, že to, co děláme nemá smysl, protože to stejně „zapadne“.
Taková práce není hotová za pár hodin. Stejně dlouho, jako jsme vydržely stát na místě, tak stejně dlouho nebo ještě déle trvá úklid. A možná, že nikdy neskončí, ale rozhodně se vyplatí se dát do práce, ať je to kdykoliv. Je to totiž náš život, nikdo jiný to za nás neudělá.
Rozhodněte se pro ŽIVOT.
Pokud vás zaujala možnost poznávání sebe sama a pročištění svého vnitřního prostoru od toho, co už neslouží, podívejte se na program Malujeme pro duši, kde se právě podobným tématům věnujeme.
*(volně podle knihy Ženy, které běhaly s vlky)